Harry Potter a dávní mágové - Věštba

Harry si ještě chvíli užíval zaslouženého odpočinku. Už mu ani moc nezáleželo na zohyzdněné ruce, ale po srdci se mu rozprostřel šťastný pocit záchrany bližních a toho, že další z horcruxů je v moci Řádu. Strávil tak nějaký čas, kdy byl zabrán jenom do svých vlastních myšlenek a konzultací se svým „schizofrenním“ já. Když ho věčné vysedávání v křesle přestalo bavit, zvedl se, převlékl do hábitu, který vysel ve skříni, a čirou náhodou mu padl jako ulitý. Nechtěl dole vyvolat poprask kvůli svojí, až moc načernalé části těla, a tak chtěl využít rukávů hábitu, aby ji zamaskoval. Co nejtišeji scházel ze schodů a měl v úmyslu se pořádně porozhlédnout v rodinné knihovně, ale z kuchyně k němu dolehl velmi zvláštní rozhovor.
„…mu to už musím říct. Víš, jak mi bylo, když jste ho přinesli. Myslela sem, že omdlím.“
„Já tě chápu, Hermiono, ale ty zase musíš chápat nás, jaký jsme k tomu měli důvody. Ale to už jsme ti přeci řekli.“
„Já …já …nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Nemůžu před ním už dál předstírat, že se náš vztah nezměnil.“
„Musíš to vydržet. Nevím, jak by na to zareagoval, ale určitě by to nebylo nic pěkného.“
„Řekni mi ale jak dlouho? Jak dlouho to ještě budu muset vydržet a se zatajeným dechem čekat, jestli se z nějaké z těch svých misí vrátí živý nebo mrtvý?“
„Alespoň tak dlouho, než se naučí ovládat. A to bude nějaký ten čas trvat.“
Harry chvíli pozoroval plačící Hermionu a utěšujícího Rema, ale po chvíli se vrátil na svojí původní trasu. Došel tedy k obrazu paní Blackové a modlil se, aby nezačala řvát, což měla, dalo by se říct „v popisu práce“. Měl ovšem kliku. Zdálo se, že si vůbec nevšimla pohybu závěsu, který zakrýval celý její obraz, a už vůbec ne ruky, která se dotkla “suku“ na spodní hraně rámu. Harry ihned využil situace a vklouzl do tajné chodby. Jakmile se objevil na druhé straně obrazu, stěna se za ním zasunula a odřízla mu tak jediný zdroj světla. Ne však na dlouho. Když udělal první krok, rozsvítily se po stranách chodby louče, které mu krásně osvětlily cestu. Kráčel několik metrů, než se před ním objevila kamenná stěna s průchodem přibližně v jeho výšce. Klidně jím prošel a po několika metrech se před ním objevily dveře, které se před ním otevřely. Vstoupil tedy do místnosti. Ta vypadala úplně stejně, jako když tu byl s Lupinem. Rozhlédl se po poličkách plných knih, které lemovaly stěny, a hledal onu truhlu s Druhým Nebelvírovým mečem. Po asi pěti minutách ji našel. Razantním krokem k ní došel, ale než se jí stačil dotknout, přiletěla mu na hlavu nějaká kniha. Ihned se mu zatmělo před očima a měl co dělat, aby ten náraz ustál. Chvilku se vzpamatovával z úspěšného knižního útoku a když si myslel, že už je v pořádku, podíval se na agresora. Byla to dost tlustá zaprášená kniha se zlatým kováním v rozích. Když se chtěl pro ní sehnout, zatočila se mu hlava a náš milý Harry se poroučel na letitý indický koberec, který se táhl přes celou místnost. Jeho hlava nebyla tak v pořádku, jak si myslel, a proto, s ohledem na zkušenosti minulé, si raději sedl vedle knihy. Byla potažena černou kůží a zelený název - ČERNÁ MAGIE PRO MOCNÉ - z ní krásně vystupoval. Pod názvem knihy bylo něco naškrábáno všemožnými klikyháky, ale když se jich Harry dotkl, zmizeli a místo nich se tam objevilo jméno - SALAZAR ZMIJOZEL. Z knihy vycházela zvláštní energie, která ho doslova přitahovala. Cítil se, jako by se nacházel v přítomnosti nějaké víly. Jeho smysly byly stejně otupené, ale ne natolik, aby nemohly sledovat cíl. Jemně přejel po vazbě knihy a zkoumal každý její záhyb. Každé porušení povrchu. Hrál si s ní a příchozí by si musel myslet, že je to knihofil. Po notné chvíli, ve které pokračoval ve své činnosti a nechával tak tu tajemnou energii procházet celé jeho tělo, knihu otevřel. Ihned ho však ozářila jasná záře, vycházející z knihy, kterou měl položenou na klíně. Stránky začaly létat ze začátku na konec a z konce na začátek. Trvalo pár sekund, než se ustálily a odhalily mu tak jedno ze svých tajemstvích. Ze začátku stránky se na něj „doširoka usmíval“ nadpis - HORCRUX. Harry na to vykulil oči. Měl za to, že horcruxy vymysleli „vědátoři“ z ministerstva kouzel, ale tato kniha všechny domněnky dokonale vyvracovala. Z posvátnou bázní se začetl do řádků.
„Horcrux, nebo také schránka na duši, slouží, jak je možno poznat již z názvu, k uschování části lidské duše, a tak do jisté míry se může uniknout před smrtí. Smrt však musí být násilná, protože od přirozené smrti vás nemůže zachránit vůbec nic. Existují dva druhy horcruxů. První způsob není tolik náročný, ale stejně ho může vytvořit jen mocný kouzelník. Celá podstata spočívá v tom, že kouzelník na každý horcrux musí zavraždit jednoho kouzelníka. Nemůžete zabít mudlu, protože jeho tělo neobsahuje magii, a byl by tak pro toto kouzlo nepoužitelný. Pokud si zvolíte čistokrevného kouzelníka, je větší možnost úspěchu. Tvorba schránek na duši patří do té nejtemnější magie, a proto se nelze divit tomu, že musí být taková oběť. Kouzelník za pomoci formule „DISSOCATIO MEAE PECTUS“ rozerve svojí duši na dvě části. Jedna zůstává v těle a druhá přichází do předmětu, jenž si ten, který kouzlo vyslal, sám určí. Takového předmětu se pak může dotknout jen on sám. Komukoliv jinému by dotek způsobil velmi vážná zranění a pokud nebudete mít u sebe nějakého odborníka na černou magii a obranu proti ní, čeká vás jistá smrt. V případě, že ten, kdo horcrux vytvořil, by měl zemřít, část duše, která mu zbyla v těle, zaniká a on přežívá díky části, kterou uschoval do schránky. Bude však žít jen jako stín. Přízrak bez těla, kterého udržela při životě jen smrt někoho jiného. Je mnoho způsobů, jak získat zpět své tělo a moc minulou, ale to v jiné kapitole (viz. Nejstarší a nejmocnější rituály). Druhý způsob je mnohonásobně náročnější. Jeho příčinou je záchrana života někoho jiného. Při tomto způsobu dochází k přechodu části vaší duše do osoby, kterou chcete zachránit. Jako u prvního druhu, musí být vámi zachraňovaný člověk zavražděn. Způsob provedení je však poněkud náročnější. Nestačí zavraždit člověka. Musí to být rituální poprava, při které je kouzelníkem určenému člověku setnuta hlava. Hlava proto, že tvoří spojnici mezi mozkem a srdcem. Přes tuto spojnici prochází tělem magická energie. Poté potřebujete svou vlastní krev a nějaký předmět, který je s vámi spjatý. Potřete tento předmět krví zavražděného a svou vlastní krví nakreslíte zachraňovanému člověku na srdce a na hlavu pentagram, jehož pátý hrot nebo chcete-li hrot symbolizující člověka směřuje nahoru. Nespleťte si to se satanistickým pentagramem, jehož pátý hrot směřuje k zemi, protože satanisté pokládají elementy za podřadné člověku. Vězte, že tomu ve skutečnosti tak není. Poté vyslovte formuli, která je již napsaná výše. Část vaší duše přejde do vámi určeného předmětu. Pak jej musíte oné osobě zavěsit na krk. Ideální je na výrobu tohoto druhu horcruxu použít malý předmět, jako třeba přívěšek, náramek nebo prsten, protože tyto předměty lze zavěsit na náhrdelníky. Jakmile pověsíte předmět na krk vámi zvolené zavražděné osoby, dojede k přenosu duše. Doporučuji toto kouzlo nedělat o samotě, protože ihned po tomto kroku, nastane pro vás nejnebezpečnější část. Z vašeho těla bude do onoho předmětu přecházet energie, která bude zapotřebí k záchraně. Může se stát, že vás toto kouzlo na trvalo poznamená. Většinou se vám velmi změní zevnějšek. Je několik případů, kdy po tomto kouzlu kouzelníka nepoznali ani nejbližší přátelé. Nerostly mu vlasy, vousy, změnila se barva očí, tvar obličeje, atd. Musíte horcrux však vytvořit do té doby, než duše zavražděné osoby opustí tento svět. Nikdo neví, jaká je to doba, ale velmi mocní kouzelníci a mágové dokáží poznat, jestli tento okamžik nastal, nebo ne. Mějte na paměti, že výroba horcruxu rozerve duši na kusy a ve vašem těle se náhle objeví místo, které tam dříve nebylo. Je jenom na vás, jak bude toto místo zaplněno. Nejmocnější z nás ho dokáží zaplnit mocí. Kouzelnou energií z okolního světa. A stanou se tak daleko mocnějšími než předtím. U ostatních dochází k postupnému zaplňování podle toho, jak se chovají. Hlavní je, že vaše chování ovlivní celý váš budoucí život. Upozorňuji vás, že kdo na druhý způsob nemá moc, ať to radši nezkouší, nebo jisto jistě zahyne a s ním i pokus o navrácení k životu nějaké osobě. Je však možnost, jak tomuto důsledku zabránit. A to je láska. Musí to ale být opravdová a nefalšovaná láska. Taková, kvůli které se dokážete i obětovat. Pak můžou horcruxy druhého způsobu vytvářet i kouzelníci, kteří nemají takovou moc. Láska jim totiž nedostatečnou sílu dodá, protože láska je silnější než všechna kouzla.“
Jakmile dočetl poslední písmeno, kniha se sama zavřela, zachvěla a zmizela.
„A tohle bylo sakra co. – Mě se neptej. Já sem na to stejně jako ty. - Ne musíš si přeci něco o tom myslet. – Hele, já si svoje myšlenkový pochody nechám pro sebe. – No tak na to ani nemysli chlape. Já to z tebe dostanu, i kdyby to bylo to poslední, co bych udělal. – Tak to zase prrr, chlape. Hádám, že pokud by si zemřel ty, tak já bych tě co nejdřív následoval. Promiň jako, ale já sem si tenhle svět docela oblíbil a on mě taky.“
Harry neměl ani šajn, co se stalo. Jednou tam ta kniha byla a podruhé ne. Docel mu to vrtalo hlavou, ale to nechal rozmluvě se svým „schizofrenním“ já. Teď, když ho nic nezaměstnávalo, mohl konečně přejít k tomu, proč se sem vydal. Chtěl zkusit, jestli nebude mít zase vidění, pokud by se dotknul meče. Energicky vstal z koberce a vydal se k podélné truhle v jedné z polic. Lehce a s určitou bázní ji uchopil do dlaní. Poodešel k jednomu z černých křesel, které byly ve středu místnosti, a pohodlně se usadil. Když truhlu otevřel, ozářilo ho stejné nachové světlo, jako když tu byl poprvé. Za několik sekund zmizelo a odhalilo tak poklad, který uschovávala. Harry plný očekávání meč uchopil do rukou. Při doteku se však meč rozkmital a Harrym projela dost zvláštní síla, která mu prostupovala do celého těla. Začala ho zcela naplňovat a on se tomu nebránil. Po chvíli, kdy se cítil na vrcholu sil, meč přestal kmitat a zastavil se. Harry odložil truhlu na podlahu a vstal. Netušil, co dělá, ale začal si uvědomovat obrovskou moc, která vystupovala ze zbraně, kterou držel ve své spálené ruce. Zamířil jím na jednu z baněk, které byly vyskládány podél stěn a v kterých byly uschovány lidské ostatky. Ať už to byly hlavy, ruce, jiné údy nebo vnitřnosti.
„Explosio!“ křikl.
Meč se rozzářil rudým světlem a vytryskla z něj koule stejné barvy. Kouzlo se řítilo obrovskou rychlostí na jednu z baněk a když do ní narazilo, rozstříkla se po okolí.
„Tak to má vejšku. – To má. Dokážeš si představit, jak s tímhle budeš Smrtijedům zatápět? – Rád bych si to představil, ale ten meč je dost velký a nápadný. Nemyslíš si, že bych ho mohl nosit třeba pod školním hábitem? – To ne, ale mohl by si ho nosit u pasu. – To nemyslíš vážně. Víš, jak bych vypadal, kdybych se procházel v Bradavicích s mečem u pasu? A i kdyby, tak by mi to McGonagallová stejně nedovolila. – A kdo by se ptal na její názor? – Asi nikdo, ale pokud bych ji neposlechl, mohl bych si dost zavařit. – Neboj nemohl. – Jak to myslíš? - Nech se překvapit.“
Po tomto působivém zjištění nových možností, se začal Harry rozhlížet po novém objektu. Všechny ty nádoby s částmi těl ho už moc nebraly, ale po dlouhodobém pátrání se mu na stole z ničeho nic zjevila jasně bílá myš. Na tváři se mu rozlil úsměv od ucha k uchu a namířil na ní mečem: „Avada kedavra.“
Meč se znovu rozzářil, tentokrát jasným zeleným světlem. Ihned poté z něj vytryskla smrtící kletba, která se řítila na nebohou myšku. Kouzlo ji zasáhlo tak, že ji vyzvedlo ze stolu a odhodilo ji na druhý konec místnosti.
„Tak to se mi líbí pánové,“ okomentoval si svoje počínání Harry.
Jakmile myší tělo dopadlo na zem, přešel Harry k truhle, vrátil do ní meč, zavřel a vrátil se na místo. Už byl na odchodu, když si na něco vzpomněl.
„Ježíši, já sem chtěl …“
Než však mohl něco doříct, meč se mu sám objevil ve spálené dlani. Vykulil na to oči a nezmohl se na jediné slovo. Když mu došlo, co se právě stalo, došel k truhle a rychle ji otevřel. Jak si myslel, byla prázdná. Zavřel ji tedy a zkusil něco jiného. Soustředil se. Pokoušel se dostat meč ze své ruky zpátky do truhly. Meč se však ani nepohnul. Zkusil to tedy znovu, ale mělo to ten samý efekt.
„Tak, chlape, jestli to máš dokázat, musíš se snažit za všech sil,“ vyhecoval se Harry.
Zavřel tedy oči a pokusil se vyprázdnit svou mysl, jako při nitrobraně. Nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale povedlo se mu to docela snadno. Jako by mu někdo říkal, co má přesně dělal. Okamžik si vychutnával pocit „beztíže“ a pak se během zlomku vteřiny nechal naplnit onou zásadní myšlenkou. Náhle pocítil, jak se jeho zničená dlaň sevřela. Když otevřel oči, zjistil, že meč v jeho ruce není. Otevřel tedy truhlu se zlatým kováním a opět ho ozářilo nachové světlo, které symbolizovalo, že jeho „hračka“ je na svém místě. S obrovským pocitem zadostiučinění truhlu zavřel a vrátil na její místo. Pak se opět posadil do křesla a jenom pro zábavu přivolával meč a zase ho myšlenkou vracel zpět. Začalo mu to jít čím dál tím víc, až se dokonce dostal k tomu, že jej mohl přivolat a odvolat během vteřiny a ani u toho nemusel vyprazdňovat hlavu. Když ho tenhle způsob zábavy již omrzel, nechal naposledy meč zmizet a prošel dveřmi na tajnou chodbu. Jakmile se za ním dveře zaklaply, ozářila ho zlatá záře, vycházející z právě opuštěné knihovny. Jen se na to udiveně zadíval, pokrčil rameny a razil si cestu k východu. Když se ocitl na konci chodby, zadní strana obrazu se sama od sebe zasunula do zdi a otevřela mu tak průchod do domu.
Automaticky zamířil ke kuchyni, protože kručení v žaludku už nešlo ničím přehlušit. Když však přešel pomyslný práh, hned k němu přiběhla Hermiona s nasupeným výrazem.
„Jak si mi to mohl udělat?“ vypálila na něj a vrazila mu takovou facku, že by se za ní nemusela stydět ani Helena Růžičková.
Hned poté ho však málem umačkala v objetí, darovala mu přátelský polibek a rozplakala se mu na rameni.
„A za co je tohle?“ rýpnul si Harry a v očích se mu zablesklo.
Hermiona se začervenala a se sklopenou hlavou mu odpověděla: „Ani netušíš, jaký jsem o tebe měla strach. V jeden okamžik si se hádal se mnou a Billem a v druhý si najednou zmizel. Myslela sem si, že by se ti mohlo něco stát.“
„Ale, Hermi. Co by se MĚ mohlo stát?“ chopil se role utěšitele Harry.
„Když přišel Lupin, pan Weasley a Tonksová, řekli nám, že tebe a Fleur museli odnést z bojiště. Prý to tam bylo dost náročný a málem si umřel, když se tam objevili Smrtijedi. Ale ten pohár asi našli. Slyšela jsem McGonagallovou, jak mluví o tom, že než přijdou na to, jak ho zničit, tak bude v Bradavicích.“
To Harryho dost vytočilo.
„To si ze mě dělají srandu. - Asi jo. - Ne asi, ale určitě. Oni si jim dovolí říct takovéhle kraviny. - Jak vidíš, tak úplně s přehledem a jako by to snad měli vymyšlený dopředu. - Tak to jim nedaruji. A hlavně Lupinovi. Po kolikátý sem mu zachránil život a on jim to takhle překrásně nadnese. - Co kdyby jsme na něj použili nějakou hezkou kletbičku? - Souhlasím.“
Hněv jím cloumal, ale rozhodl se, že to na sobě nedá najevo, a tak jí jen zvedl hlavu, políbil na čelo a zašeptal: „Ty toho ještě hodně nevíš.“
„Ty taky,“ řekla nepřítomně Hermiona.
Harry se na ní nevěřícně podíval, ale než stačil cokoliv říct, položila si Hermiona dlaň na rty a se strachem v očích utekla z kuchyně. Nevěřícně jen pokrčil rameny a pohledem si změřil obyvatele kuchyně. Na židli nejdál od něj seděl Lupin a v očích měl vepsaný strach, potom tam byl Ron, který do něj nenávistně zabodával oči a jeho budoucí vrah. Ta se tvářila stejně jako její bratr, ale s trochou lásky v očích.
„No tak já už půjdu,“ vyhrkl Remus, rychle se zvedl ze židle, protáhl se kolem Harryho a zmizel někde za ním.
Harry si Rona změřil omluvným pohledem a na tváři se mu rozprostřel úsměv. Ron mu úsměv opětoval a začal se tvářit o poznání přívětivěji. Když však Harryho pohled zabrousil na Ginny, všechny rysy v obličeji mu zkameněly a hodil na ní vražedný pohled, jakoby se po něm už neměla zvednout.
„Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ obořila se na něj dívka s rudými vlasy, která energicky vstala ze židle.
„Buď tak laskavá a nech mě na chvíli být,“ pronesl ledově Harry a probodával ji pohledem.
„Cože? To se mám jako dívat, jak tu flirtuješ s Hermionou?“
„Já s ní neflirtuji,“ zařval na Ginny, „Já sem se ji jenom trochu pokusil utěšit. Protože asi jako jediná o mě měla strach.“
„Jak to můžeš říct. To já sem celý noci proseděla u tvojí postele. Ne Hermiona. No dobře, možná u tebe byla taky, ale já rozhodně déle,“ poznamenala Ginny a v očích se jí začaly lesknout slzy.
„Ty toho ještě hodně nevíš, tak nedělej, že si o mě měla strach,“ řekl trpce a hluboce jí hleděl do očí.
To už však Ginny nevydržela a rozplakala se naplno: „Co …co se to s tebou sta …stalo, Harry.“
Pokusila se dotknout jeho tváře, ale on její dlani rychle a pohotově uhnul a probodl ji pohledem. Dívka na něj vykulila oči a za neustálého vzlykání a naříkání odběhla do svého pokoje.
„Nemyslíš si, že to už trochu přeháníš?“ utrhl se na něj Ron.
„Ty taky nevíš, o co jde, tak mě nesuď,“ upozornil Harry a sesunul se na jednu ze židlí.
Ron na něj nevěřícně vykulil oči a už otevíral pusu k tomu, aby něco řekl, když ho však Harry přerušil: „Prosím tě. Nechtěj po mě, abych ti teď vysvětloval, jak je to možný. A teď, protože sem právě udělal zřejmě největší chybu svého života, nech mě tu o samotě.“
Jakmile to dořekl, schoval ruce do dlaní a zavřel oči. Netušil, kdy Ron odešel, jestli hned nebo až za „sto let“. Bylo mu to srdečně jedno. Teprve teď na něj dopadla ta pověstná „deka“. Teprve teď si začal uvědomovat, co právě udělal. Zachoval se podle toho, co mu ukázal nějaký sen. Jenom kvůli tomu dohnal svojí milovanou Giny k slzám. Všechno to na něj dopadlo a začalo ho „dusit“. Po tváři se mu začaly kutálet drobné slzy, které asi jako jediné chápaly jeho stav a náladu. Pokud by si teď pro něj přišel Voldemort, vůbec by se mu nebránil. Mohl by klidně na něj sesílat jednu kletbu za druhou a on by mu nekladl žádný odpor. Klidně by se od něj nechal i zabít. Seděl tam hodně dlouho a přemýšlel o všem, co se stalo za poslední den. Jenom seděl u stolu, hlavu položenou v dlaních a nevnímal okolní svět. Po chvíli se mu začalo zatemňovat v hlavě a usnul. Zasloužený spánek mu však nebyl dopřán, protože ho někdo vyrušil lehkým zaklepáním na rameno.
„Nech mě mami, já se půjdu obléct až za chvíli,“ pronesl klidně a nenechal se rušit za spánku.
„Ten je tuhý jako nikdo jiný,“ pronesl pobaveně nějaký hlas.
„Nemůžeme nechat Radu čekat. Holt ho budeš muset vzbudit trochu míň šetrně,“ oznámil druhý hlas.
„Tak jo.“
Následoval rána tříštícího se nádobí. To Harryho dokonala probralo. Rychle vyskočil ze židle a hledal svou hůlku, ale tu nechal na nočním stolku. Po pár sekundách jeho zrak spočinul na umívajícím se panu Weasleym a Nymfadoře Tonksové.
„Skvělý, skvělý. Tak jsme se pobavili,“ sežehl je Harry.
„Máš se dostavit na schůzi. Chceme s tebou projednat určitý věci,“ konstatoval s úsměvem pan Weasley.
„A to jste mě nemohli vzbudit nějak šetrněji?“ obořil se na ně chlapec.
„My to zkoušeli, ale ty si spal jako dřevo,“ zapojila se Nymf.
Harry se naštvaně vydal do salónku. Ihned za ním šla i jeho „eskorta“. Když tam dorazili, dotkla se Tonksová hůlkou pár cihel. Objevila se před ním „hezká a teplá“ chodba. První šel Harry a za ním Nymfadora s panem Weasleym. Prošli celou chodbou, sešli po točitých schodech a došli až k velikým dvoukřídlým dveřím. Tam se zastavili. Pan Weasley k nim švihnul hůlkou a ony se otevřely dokořán. Chodbu hned zaplnilo světlo loučí, které byly na stěnách sálu.
Harry na nic nečekal a dal se do pohybu. Klestil si cestu skrz pohledy přítomných členů až k řečnickému pultíku. Jeho chůze byla ale velmi odlišná od té, kterou používal dříve. Hlavu nesl zpříma a pohled ubíral jen a jen před sebe. Na nikoho se ani nepodíval. Kráčel vyrovnaně. Ten, kdo ho pozoroval, v něm mohl spatřit jistou noblesu a jednoznačnou nadřazenou a povýšenost. Takhle ho nikdo neznal. Byl to vždy chlapec, ke kterému by jste takové chování přiřazovali je ztěžka. A teď tu kráčel, jako někdo, komu ostatní nestojí ani za pohled. Neudělal ani to, aby počkal na vyzvání Rady k přistoupení. Cestou ke stolu, kde seděli nejvýznamnější z Řádu hleděl jen na jeden neurčený bod před sebou. Neuhnu na jedinou sekundu. S hlavou vztyčenou obešel Lupina, Aberfortha, onu krásnou kouzelnici, kterou poznal na zasedání Rady a ještě pár členů. Zpříma se postavil k řečnickému pultíku a až teď si všechny změřil pohledem. Někteří se na něj dívali s určitou bázní, někteří nevěřícně a jiní ho vraždili pohledem.
„Tak, Harry, je ti asi jasné, proč jsme tě sem zavolali,“ začal Aberforth a protnul tak ticho, které panovalo od Harryho příchodu.
„Samozřejmě,“ odpověděl stroze chlapec a nespouštěl oči ze zástupů čarodějů před ním.
„Tak nám řekni, jak můžeš vědět, že pohár Helgy z Mrzimoru je horcrux a kde je ukryt.“
„Ale o tomhle sem už Radu informoval,“ připomněl Harry.
„My víme, ale chceme na tuhle věc znát tvůj názor.“
„Názor? Na co by měl být můj názor, když horcrux je v naší moci a to je na tom všem nejdůležitější.“
„Harry, my chceme zjistit, jestli ti Voldemort tu vzpomínku poslal úmyslně nebo jestli to byla jeho nevědomost.“
„Jak chcete,“ vydechl Harry, „Možná vám Remus říkal o jedné z místnosti v domě. Prý se předávala z každého Blacka dál a dál, až dědické právo došlo k Siriovi. Ale protože ten se stal mým kmotrem, tak jsem se stal nějakým způsobe taky členem rodiny. Neptejte se mě, jak je to možné, já to nevím. No a podle Síriových vyprávění v ní viděl budoucnost. A tuto místnost sem našel já.“
„Počkej, Harry,“ přerušil ho Aberforth, „Ty nám říkáš, že tam Sírius viděl budoucnost, ale Voldemort si horcruxy dělal v minulosti.“
„To vím. Také mi to vrtalo hlavou, ale problém bude asi v něčem jiném. Měl sem tu vidinu ještě jednou,“ jakmile to řekl zachytil Lupinův pohled, kterému to už docvaklo, „a to po Talentu. Proto mě taky napadla myšlenka, že to mohli mí rodiče vidět a s mocí mi předali svou vzpomínku.“
„To mi připadá velmi nepravděpodobné, ale ne nemožné. Proč by ho ale vaši rodiče nezastavili,“ vložila se do toho ta kouzelnice s příjemnou tvářičkou.
„To je mi neznámo, madam. Ale pokud tak neudělali, museli k tomu mít jistě velmi dobrý důvod,“ při těchto slovech se do ní Harry vpíjel očima.
Nikdy takové oči neviděl. Byly žluté, jako oči baziliška, ale zároveň se v nich mísila její moc, která z ní doslova vyzařovala a její mladistvá krása. Mohlo jí být tak maximálně 23. Na svůj věk však byla…no nebudeme to dál rozebírat. Prostě ji můžeme přirovnat k řecké bohyni lásky Afroditě. Harry byl jejím zevnějškem dost konsternován, i když ji viděl už před tím na zasedání Rady, ale teď seděla hned vedle pultíku, a tak si ji mohl prohlédnout v celé její kráse.
„…Harry. Harry,“ vytrhlo ho jeho jméno, které zaznělo z úst Remuse Lupina.
„Ano, promiň. Zamyslel sem se,“ zkusil to zahrát do autu Harry.
Jakmile to řekl, tak se celý stůl Rady doslova rozchechtal, ale jen tak, aby to neviděli ostatní členové Řádu. A to i jeho novým objektem, který se dosti začervenal.
Když dozněl smích, chopil se slova Aberforth: „Tak trochu jsme se zasmáli a teď k velmi závažným věcem. Mohl by si nám…“
„Odpusť, ale je tu ještě jedna daleko důležitější věc,“ přerušil ho Harry.
Teď už zašuměl celý sál. Nikdo by si nedovolil přerušit někoho z Rady, ať už by říkal sebe menší blbosti a on si ho tu přerušil dosti suverénně.
„A co to je, Harry?“ zajímal se Aberforth.
„Tohle není vše, co sem viděl,“ řekl tajemně a očekával reakce Rady.
„Tak nás nenapínejte a ven s tím,“ zapojil se nějaký kouzelník vedle jeho nového objevu.
„Víte, viděl sem Poslední bitvu.“
Sálem to zašumělo. Několik vteřin mezi sebou kouzelníci a čarodějky debatovali, než je Aberforth umlčel hlasitým: „TICHO.“
Než však stačil pokračovat, přerušil ho Harry: „My vyhrajeme.“
Jakmile to řekl, nastalo ticho, které by se dalo krájet. Nikdo si nedovolil ani hlesnout a přerušit tak kouzlo okamžiku. Někteří na něj hleděli jako na blázna, jiní soucitným okem, ale těch bylo skutečně málo. Většina si ho prohlížela s posvátnou bázní, jako by ho viděli poprvé v životě.
„Ale to není váš hlavní problém,“ pokračoval chlapec, „Na jeho místo přijde někdo jiný a daleko horší.“
„Počkej, proč říkáš váš problém?“ tázal se Remus.
„Protože, já budu už mrtvý,“ konstatoval suše Harry, „Viděl sem svou smrt i svého vraha.“
„A nechceš nám říct …“
Než však mohl domluvit, Harry zavrtěl hlavou. Opět bylo ticho. Zřejmě si nikdo nedokázal představit to, že by na Voldemortovo místo měl přijít někdo jiný a hlavně, že by mu měli čelit bez Chlapce, který přežil. Šlo si docela dobře všimnout jedné nebo dvou slz, které Harrymu stekly po tváři.
Jeho rozpoložení si všimla jeho Afrodita a také mu nabídla pomocnou ruku: „Víte, pane Pottere, budoucnost není přímo daná. Je to jen jedna z variant, které mohou nastat a která je přímo ovlivněná naším chováním. To, že jste viděl Poslední bitvu a ještě další věci, jenom naznačuje, jak se celá situace může vyvíjet, ale ne jak určitě dopadne.“
„Takže všechno může dopadnout úplně jinak,“ vyslovil své přání Harry.
„Ano...“
„Ale musíme se chovat tak, jako by jsme o ničem nevěděli, jakákoliv změna může zapříčinit daleko horší věci,“ vložil se do toho Aberforth absolutně klidným tónem, takovým, který byl tak silně spjat s jeho bratrem.
„A může být ještě horší?“ křikl Harry, kterého ten tón opět pěkně vytočil.
„Třeba to, že tě Voldemort zabije, Poslední bitvu prohrajeme a spojí se s tím, o kterém si nám říkal. A nebo to zase dopadne daleko lépe. Bitvu vyhrajeme, ty přežiješ a Voldemortův nástupce buď ani nepřijde k moci, nebo ho zničíme.“
Na to Harrymu nezbývalo nic jiného než uznale pokývat hlavou.
„A nevíš jak si říká?“ pokračoval Aberforth, „Pokud ano, tak by nám to mohlo do budoucna hodně pomoct.“
Už se nadechoval k odpovědi, ale když si všimnul lehkého nesouhlasného zakroucení hlavou oné krásky, nevěděl proč, ale svůj názor rychle změnil.
„Ne. Jméno sem neslyšel,“ zapřel.
„To je škoda,“ uznal Aberforth, ale neustále si ho měřil nevěřícným výrazem.
„Tak pokud je to všechno,“ Harry přikývl, „nám vysvětli, jak je možné, že si odrazil kletbu Avada kedavra.“
„Tak a je to tu zas. Zase jim budu něco sáhodlouze vysvětlovat. - Hold to už je tvůj úděl, tak s chutí do toho a půl je hotovo.“
„To je blbost. Tu kletbu nejde zastavit žádným štítem. Pokoušíme se o to už několik let. Naši největší odborníci na černou magii na nic nepřišli. Nechtějte nám říct, že na to přišel sedmnáctiletý student,“ řekl jeden z kouzelníků na druhém konci sálu zesíleným hlasem.
Byl to Lee Johnson. Právě ten, který byl při první Harryho návštěvně proti jeho přítomnosti.
„Ty mě nemáš moc rád, Lee, viď?“ ulevil si Harry, ale jen tak nahlas, aby to slyšelo jen to opravdu nejbližší okolí.
Jeho Afrodita, která seděla z jedné strany a Aberforth, který seděl z druhé strany se začali potutelně usmívat.
„Nevím, jak bych vám to vysvětlil,“ začal Harry, „prostě znám kouzlo, kterým se lze ubránit. Zachránil sem tak sebe i Remuse. A to se vám zdá málo?“
„Pokud vím, tak ti nikdo nemůže dosvědčit, že nějaký takový štít umíš,“ bránil se srdnatě Lee.
„Takže vy chcete říct, že jsem lhář?“ vybuchl Harry, „Zeptejte se Remuse nebo Tonksové, jak to bylo.“
„Promiň, že se do toho vměšuji, Harry, ale o čem to mluvíš?“ přidal se Aberforth.
Harry šlehl pohledem na Lupina a pak na Tonksovou s panem Weasleym, kteří se tvářili, jakoby nad nimi měl někdo vyřknout rozsudek smrti.
„Vy jste jim to neřekli?“ vyřknul otázku, která mu celý den ležela v hlavě.
Při ní všichni tři „trestanci“ cukli jako při vyslovení jména Pána zla.
„A co by nám měli říct?“ pokračoval ve svém neutuchajícím zájmu Aberforth.
„No, že už ...“
„To stačí,“ přerušil ho Remus, „řeknu to já. Minerva nás předevčírem pro ten Horcrux poslala.“
„COŽE?“ vyjel Aberforth, „ale vždyť jsme byli domluveni, že to probereme až na další schůzi Řádu.“
„Ne Minerva řekla, že se to odloží na později,“ oponoval Remus.
„To je jedno. Otázka zní, jak jste se mohli opovážit neuposlechnout jejího nařízení,“ burácel Aberforth.
„Ale mi nic neporušili. Chvíli po tom, co jste odešli, tak Fleur se pokusila Minervě vysvětlit, na kolik je situace vážná. No a ona nám dovolila tam jít.“
„Bez vědomí ostatních členů Rady?“
„Pochop, že nebyl čas vás kontaktovat. Museli jsme to udělat rychle. Chtěla vám to říct dneska na schůzi, ale okolnosti si ji dnes vyžádaly jinde.“
Tato informace Aberfortha sice trochu uklidnila, ale pořád měl v sobě nadbytek adrenalinu, který musel ven: „Ještě si to s ní vyřídím.“
„To klidně můžeš, ale nebude ti to nic platné, protože už se stalo,“ připomněl mu Remus s úsměvem na rtu.
„Našli jste ho alespoň?“ otázal se po delší odmlce.
„Našli a dobře schovali,“ konstatoval Remus.
„Kolik vás tam šlo?“ nepřestával Aberforth v kladení nejapných otázek.
„Čtyři,“ řekl Lupin hrdě.
„COŽE? Čtyři? To nemyslíš vážně?“
„Smrtelně.“
„Jak si mohla Minerva dovolit vás tam poslat jenom čtyři? Jenom čtyři na to, abyste přinesli něco tak důležitého, jako je Voldemortův horcrux,“ pronesl teď už spíš vyčerpaně Aberforth, „A můžu vědět, kdo tam byl?“
„Já, Tonksová, Arthur a Fleur,“ přiznal Remus.
„Tak to jo.“
„No a pak tam za námi přišel ještě Harry,“ připustil vlkodlak.
„COŽE? Vy jste tam nechali jít Harryho? To nemyslíš vážně? Víš moc dobře, jak moc je pro nás důležitý a ty jsi ho tam nechal jít.“
„Nenechal. Dokonce jsem mu to výslovně zakázal, ale pak se tam najednou objevil a musím uznat, že pokud by tam nepřišel, tak by jsem teď byli všichni mrtví.“
„Nechceš mi tím snad naznačit, že se vyskytly potíže?“ strachoval se Aberforth.
„No narazili jsme tam asi na 10 Smrtijedů,“ kápnul božskou Remus.
„Ty si ze mě děláš srandu, ne?“ řekl klidně Aberforth.
„Ne a řeknu to znovu, pokud by tam Harry nepřišel, tak by jsme tam všichni umřeli. Tím, že dokázal vykrýt kletbu Avada kedavra, ne že mě jenom zachránil před jistou smrtí z hůlky Petra Pettigrewa, ale natolik ochromil Smrtijedy, že jsme tak měli dost času na to, aby jsme jim mohli zasadit silný úder.“
„Přežil to někdo?“
„Ano jenom jeden, ale to co s ním udělal Harry, by vám měl říct sám, já tomu moc nerozumím,“ smetl obratně ze sebe diskuzi Remus.
„No nechtěl sem ho jenom tak zabít, tak jsem vymyslel lest,“ chopil se slova Harry, „vlastně to bylo dost jednoduchý a hlavně logický. Musel sem mu změnit kompletně paměť. Našel sem vzpomínku na okamžik našeho útoku a nahradil sem ji tou, kterou sem vytvořil. Protože od Fleur vím, že Matrix je hlídán lesními zvířaty, tak sem vytvořil takovou, v které je z ničeho nic napadly právě oni. Pak jsem ho akorát poslal zpět k jeho pánovi. Pokud bych to neudělal, tak by se Voldemort dozvěděl, že o jeho horcruxech víme a mohl by je přemístit nebo nedej bože si vyrobit další.“
„A kde je ten horcrux teď?“
„Tam, kde by ho nikdo nehledal. V Bradavické síni slávy,“ prozradil umístění Remus.
„Je pravda, že je to dobré místo, koho by napadlo, že necháme tak cennou věc všem na očích,“ uvažoval nahlas Aberforth.
„Tak a teď nám už Harry vysvětli, jak si přišel na ten štít.“
„To byla první věc, kterou sem od našich při Talentu dostal,“ obeznámil ho Harry.
„Pokud si to kouzlo ale dostal od vašich, tak to znamená…“
„Ne. Neznamená to nic,“ přerušil ho Aberforth.
„Ale jak to, když říká, že mu to kouzlo předali jeho rodiče, tak ho přeci museli znát taky,“ stál si za svým Remus.
„Nemuseli ho znát. Mohl ho vymyslet někdo před mnoha generacemi. Když někdo zažije Talentus Resurrectionis, tak na něj sice hlavně přecházejí schopnosti těch, kdo mu je předává, v našem případě jsou to Harryho rodiče, ale může se k tomu připojit i kdokoliv jiný z rodu.“
„Aberforthe, já sem ale nikoho jiného neviděl. Vždy mi moc předávali jen rodiče,“ popřel rezolutně Harry a hněv na Leeho v něm pořád bublal.
„Tak na to ti nemám co říct. O tomto rituálu máme jen velice málo informací, protože jak sem už jednou řekl. Talentus provedl pouze Godric Nebelvír a teď tvoji rodiče. Možné je všechno.“
„To jsou sice krásná slova, ale neuvěřím, dokud to neuvidím na vlastní oči,“ křikl kouzelník.
„Nikdo tu nebude předvádět zakázané kletby,“ zamítl Aberforth.
„A nikdo mě nebude nazývat lhářem,“ řekl Harry, rázně a energicky opustil své místo u řečnického pultíku.
„Zvedni se!“ zařval na Leeho.
„Co?“ pronesl udivený kouzelníček.
„Řekl sem, aby si se zvednul z té židle,“ zopakoval Harry a vypustil obligátní vykání.
Lee jako v transu tak opravdu udělal. Zvednul se z pohodlné židle a stoupl si vedle stolu. Harry se ihned na to vydal jeho směrem. Jakmile udělal první krok, sál začal hučet.
„Puč mi hůlku,“ šeptl Removi do ucha, když kolem něj procházel.
„Nechceš udělat doufám to, co myslím.“
„Chci.“
„TY ses úplně zbláznil? Pokud na něj pošleš Avadu, tak si tím zavřeš bránu k tomu, abys mohl vstoupit do řádu,“ oponoval Remus.
„Je to možný, ale on mi jinak neuvěří a já nechci, aby po mém boku bojoval někdo, kdo nevěří jak mě, taky i v mé schopnosti,“ sdělil mu Harry své důvody, „Ale když nepučíš, tak tě nemůžu nutit. Pomůžu si jinak.“
Pokračoval v cestě, až se zastavil asi 10 metrů před „chudákem“ Leem. Lehce rozevřel svojí spálenou dlaň a ihned se mu v ní objevil meč. Takto na pořádném světle vypadal ještě lépe. Čepel byla z damaškové oceli, rukojeť z něčeho, co vypadalo jako zlato a drahé kameny, kterými byl posázen se leskly do okolí. Sál okamžitě utichl.
„Když mi nevěříš, tak tě budu muset nějak přesvědčit,“ poznamenal sarkasticky Harry.
Lehce švihnul mečem a „obecenstvu“ to mohlo připadat jako rozcvička, ale on v tom viděl jednoznačný a jasný úmysl.
Pak na Leeho namířil a do hrobového ticha křikl: „Avada kedavra.“
Špička meče zasvítila zeleným světlem, pak se z ní vynořil had stejně otrávené barvy, který se velikou rychlostí řítil na nebohého Leeho. Několik členů Řádu si zakrylo oči, někteří se zbaběle vrhli k zemi, někteří jako třeba Weasleyovi na něj vrhli nevěřícné výrazy a jiní pro změnu na něj seslali snad celý svůj arzenál kouzel.
„Takže to bude chtít zřejmě ještě trochu vyšperkovat. - Jak vidím tak jo. URÁÁÁ.“
„Parmula,“ šeptl Harry, aby ho nikdo nemohl slyšet.
Jeho šít se rozvinul v poslední chvíli. Kouzla, která na něj vyslali kouzelníci z řádu, se do něj vpila právě ve stejný okamžik, kdy do štítu, který rozvinul okolo Leeho narazila jeho smrtící kletba. Sál zbystřil a ani nedutal. Ti zbabělci, kteří se „inteligentně“ schovali pod stůl vystrčili hlavy, ti, kteří vyskočili na nohy a zaútočili na něj, si sedli na zadky a pozorovali ho jako svatý obrázek.
„Tak a teď už můžu jít,“ konstatoval, rozevřel dlaň, meč mu z ní zmizel a vydal se ke dveřím.
Jako první se probral kdo jiný než Aberforth: „STŮJ!“
Harry tedy ustrnul v půlce kroku a otočil se nazpět.
„Jak si to vůbec představuješ? Na jednoho z našich lidí použiješ kletbu smrti a myslíš si, že ti to jenom tak projde?“ sjel ho Aberforth.
„Bylo zde málo z vás, kteří jste mi věřili. Troufám si tvrdit, že jenom tři, a proto jste potřebovali otevřít oči. Já nezastávám sáhodlouhý vysvětlování. Preferuji radši jasnou, stručnou a názornou ukázku, která dokáže přesvědčit i ty největší zabedněnce,“ při posledních slovech hodil znechucený pohled na chudáka Leeho.
„Názorné ukázky? Budiž. Ale šlo to udělat i jinak.“
„Ne nešlo. Jenom takhle to mělo ten správný dopad,“ stál si za svým Harry.
„A to si nemohl třeba použít nějaké vyčarované zvíře? Taková kouzla se učí v prvních ročnících,“ nechtěl přistoupit na Harryho pravdu Aberforth.
„No tak to mě fakt nenapadlo,“ konstatoval sarkasticky Harry.
Jejich spor byl, díky „zkamenění“ ostatních členů, díky bohu narušen, poněvadž by jinak za sebe Harry asi neručil. Jen ta tajemná dívka se na Harryho dívala takovým zvláštním, řekněme až směsí chápajícího výrazu a toho, který mu dával za pravdu.
„Eliz, jestli by si byla tak hodná a vyprovodila Harryho nahoru. Musíme totiž vyřešit jeho PŘESTUPEK,“ vyzval krásku Aberforth a na poslední slovo dal dosti tvrdý důraz.
Liz je kývla a beze slova se vydala k Harrymu. Když se k němu přibližovala, málem se mu podlomila kolena. Kráčela tak důstojně a zároveň krásně a jemně, že mu z toho šla hlava kolem.
„Tak tu musím mít. - Nic nebudeš mít. Teďka máš svojí Gin. Tak si toho važ a nezkoušej mě nahlodávat. Na to si odborník. - Ale neříkej, že by si ji nechtěl. - Chtěl. - Tak vidíš.“
„Tak pojď, Harry,“ vyzvala ho dívka, když kolem něj procházela a naznačila mu rukou, aby se dal do pohybu.
„Jak si přeješ,“ odpověděl znuděně.
„Sonorius,“ řekl Harry, když stáli mezi dveřmi.
„A PROSÍM. POKUD MĚ CHCETE NĚJAK POTRESTAT ZA TO, ŽE SEM VÁM VŠEM OTEVŘEL OČI A UKÁZAL ZPŮSOB, JAK VÁM ZACHRÁNIT ZADEK, TAK SI UVĚDOMTE, CO SE POTOM MŮŽE STÁT!“ křikl Harry zesíleným hlasem.
Poté se jenom klidně otočil, obešel zkoprnělou Eliz a štrádoval si to k točitému schodišti. Když došel do salónku, pohodlně se usadil do křesla a pozoroval plápolající ohýnek v krbu. Za několik málo okamžiků se na druhé křeslo posadila Liz a ta pro změnu pozorovalo jeho.
„Takže ty jsi Harry Potter,“ začala rozhovor.
„Záleží na tom, kdo se ptá,“ odpověděl nepřítomně Harry a dál sledoval dovádějící plamínky.
„Jo tak. Já jsem Elizabeth Blaireau,“ řekla dívka, podávajíc mu ruku.
„Těší mě. Harry Potter. Ty asi nejsi z Anglie, co?“
„Ne z Francie,“ přitaká dívka.
„Nebylo by to ale na tobě poznat. Mluvíš krásně,“ vyhodil do vzduchu jednu poklonu Harry.
„Díky, ale to bude tím, že já pocházím z Anglie. Rodiče jsou sice Francouzi, ale já bydlela u babičky v Londýně, protože rodiče bojovali s Voldemortem. Byla to moje jediná příbuzná mimo Francii, a tak mě dali k ní. Nikdy mi přesně neřekli pravý důvod a já po něm ani nijak zvlášť nepátrala. Stýkala sem se nimi, jak to šlo, ale nebylo to tak časté. No a od nich sem se naučila francouzštinu. Když mi bylo 11 tak mi přišel dopis z Krásnohůlek.“
„Ty říkáš Voldemortovo jméno?“ podivil se Harry.
„Samozřejmě. Vždyť je to jenom jméno,“ sdělila mu Liz.
„Podle toho kde. U nás pořád používají jenom Ty-víš-kdo nebo Ten jehož jméno nevyslovujeme, a tak dále. Sem rád, že sem konečně narazil na člověka, který se k němu nechová, jako k bohovi. Je jedno, na které si straně, ale pokud budeš mít strach z jména, tak jak asi budeš reagovat, až se s nim setkáš.“
„Je to tak, nevím, jak to bylo v Anglii, ale u nás měl hodně přívrženců a náš rod byl jeden z mála, kteří proti němu otevřeně vystoupily. Proto mě asi dali k babičce, aby sem se zachránila pokud by se jim něco, nedej bůh, stalo.“
„Můžu se tě na něco zeptat?“ položil řečnickou otázku chlapec.
„Jistě.“
„Odpusť mi že se ptám, ale kolik je ti let?“
„Kolik by si mi hádal?“
„Tak 20. Maximálně 22.“
„Těsně vedle,“ zasmála se Elizabeth, „18.“
„Co?“ vykulil na ní Harry oči.
„Ne, že bych ti nevěřil,“ přidal hned, když si všiml jejího výrazu, „ale na 18 si až moc …až moc …jak bych to řekl.“
„Chápu tě,“ pomohla mu Liz.
„Ale pokud je ti 18? Tak jak ses mohla dostat do Rady Řádu?“
„To je dlouhá historie.“
„No já myslím, že máme až moc času, takže můžeš klidně začít.“
„Hele musí ti stačit, že mě tam doporučil sám Brumbál.“
„A jaký z nich?“ rýpnul si Harry.
„Bývalý ředitel Bradavic. Albus Brumbál,“ křikla na něj Eliz.
„Dobře, dobře, dobře. Tak se hned kvůli tomu nemusíš vztekat,“ pokusil se ji trochu umírnit Harry, „Ty chodíš tedy do Krásnohůlek?“
„Jo. Už sem ti to říkala.“
„Proč sem tě tedy neviděl na turnaji Tří kouzelnických škol?“
„Rodiče nechtěli, abych sem jela. No spíš mi to doslova zakázali. Měli prý o mě strach,“ odfrkla opovržlivě Liz.
„Můžu se ještě na něco zeptat?“ neodpustil si Harry.
Ani nečekal na odpověď a pokračoval: „Když sem tak pozoroval sál, tak i ty, co byli se mnou ve Francii, překvapilo to, co jsem udělal, ale tebe to evidentně vůbec nevyvedlo z míry.“
„Víš, já od malička umím nenechat vyplynout své emoce napovrch.“
„Tak to si šťastný člověk,“ připustil Harry.
„Myslíš?“
Než stačil nějak odpovědět, ozvalo se bouchnutí vchodových dveří a nějaké kroky. Harry, který měl křeslo otočené zády ke dveřím se nejdřív pokoušel tvářit, jako že se ho to netýká, zvědavost mu nakonec nedala, a tak si křeslo otočil příslušným směrem. Za zlomek sekundy se ve dveřích ocitla Fleur Delacourová.
„Arry,“ vykřikla překvapeně.
„Ahoj, Fleur. Rás vidím, že si v …“
Náhle ale umlkl, oči se mu rozšířili, do tváře se vehnal nepřítomný výraz a on se zhroutil zpět do křesla. Ruce mu spadly přes opěrky dlaněmi vzhůru a hlava padla na hrudník.
Pak promluvil daleko hrubším a chraplavým hlasem: „Až se plameny dotknou nebes a země se zatřese pod silou magie, tři spojí své síly a přivedou ty, kteří již byli zapomenuti, aby opět ukázali svou moc.“
Fleur s Liz se na něj dívaly jako na zjevení. Dobrou půl minutu tam stály, jako by je někdo vytesal z kamene a nebyly schopny slova. Mezi tím se už Harry vrátil do původního stavu. Docela ho vyvedl z míry výraz těch dvou. Jenom na něj koukaly s otevřenými ústy a ani se nepohnuly.
„Sakra. Zase se mi zatočila hlava. Asi si na to budu muset zvyknout,“ konstatoval tiše, držíc se za hlavu.
„Hej. HEJ,“ probudil je Harry.
„Co?“ zatřásla hlavou Fleur a nevěřícně si ho prohlížela.
„Holky, jste v pořádku?“ strachoval se.
„Jo, jo,“ řekla Liz, ale její hlas napovídal o opaku, „Harry to byla …to byla …“
„No pěeči to …to byla,“ přerušila jí Feur, ale ta na tom s vyjádřením nebyla o moc lépe.
„Klid. Posaďte se a řekněte mi, co se stalo.“
Jak řekl, tak udělaly. Elizabeth si sedla na svoje místo a Fleur si sedla do velmi pohodlně vyhlížející pohovky.
První si vzala slovo Fleur: „Arry, ty ši věšteč?“
„Co? Já? Jaký věštec?“ netušil Harry.
„Ty ši…no prrostě ši najdnou špadnul do křesla a …to byla věštba.“
„Nemohl by mi to říct někdo, kdo vypil ráno míň kafe?“ řekl naoko naštvaně a otočil se na Liz.
„No, když přišla Fleur, tak si ji chtěl něco říct, ale uprostřed slova jsi se zaseknul, pak si spadnul zpátky do křesla a…asi má Fleur pravdu, byla to věštba.“
„Ale co, pane Bože? Co byla věštba?“ docházela mu pomalu trpělivost.
„No, jak si dopad do křesla, vypadalo to, že si dostal infarkt nebo něco podobného, protože ti hlava spadla na hrudník, ruce přes opěradla a vypadalo to, že nedýcháš, ale potom si něco říkal úplně jiným hlasem.“
„Já?“
„Jo, ty.“
„Já ale nejsem věštec, nemám takovou moc. Museli jste se určitě splést.“
„Ne, Arry. To mušela být věštba. Jinak ši to numím vyšvětli,“ znovu se zapojila Fleur.
„Ježíši, vždyť sem to tu už říkal. Jak to mohla být věštba, když já nejsem věštec?“
„To nikdo neví. Nikdo neví, jestli je nebo není a zároveň může být každý. Pokud neřekneš nějakou věštbu, tak ti to nikdo nepotvrdí ani nevyvrátí,“ vysvětlila Liz.
„Takže ty mi chceš říct, že kdokoliv na světě je vlastně teoreticky věštec nebo věštkyně?“
„Přesně o to se pokouším.“
„Dobře připusťme tedy, že to byla věštba. Já si ale nic nepamatuji. Vím jenom, že sem se chtěl zeptal Felur na to, jak se jí daří a pak se mi nějak zatočila hlava a najednou sem seděl v křesle,“ vyprávěl své vzpomínky Harry.
„To je přesně ten problém,“ řekla Elizabeth, „Věštec si nikdy nepamatuje svou věštbu. Vždy je to nějaký trans, do kterého se uvede ne vlastní vinou. Jemu samotnému to připadá, že se s nim něco stalo, ale neví co. U každého je to jiné. Ty sis to vyložil tak, že tě rozbolela hlava …“
„Ale já si nic nevyložil. Prostě mě z ničeho nic rozbolela hlava,“ vrátil se ke své původní pravdě Harry.
„Uklidni se, Harry. Já ti jenom říkám, co se tu stalo. Můžeš s tím souhlasit a nemusíš, ale pravda je, že si teď řekl nějakou věštbu a naším úkolem je zjisti, o kom vlastně je,“ pokoušela se uplatnit své diplomatické schopnosti Liz.
„To máš pravdu, nemusím tomu věřit,“ skončil Harry, zvednul se z křesla a štrádoval si to ke schodům.
„Kam si myslíš, že jdeš?“zastavila ho na prvním schodě Liz.
„Kam asi? Do svého pokoje.“
„To ale nemůžeš. Musíš se vrátit se mnou, aby sis vyslechl vůli Řádu,“ oponovala Elizabeth.
„Chyba. Nemusím. Stejně je to jenom to, že mi zakážou vstup do Řádu a pokud mě tam nebudou chtít, tak já se jich doprošovat nebudu,“ poznamenal Harry a zamířil po schodech do svého pokoje.
Za sebou zanechal dost zaskočenou Liz, která se dívala jeho směrem, dokud za sebou hlasitě nezabouchl dveře.
Jakmile zmizel ve svém pokoji, seknul sebou do jednoho z křesel, které byly u postele.
„Si myslí, že když je v Radě, že mi může rozkazovat. To se ale šeredně mýlí. Mě nebude rozkazovat nikdo. Nikdo,“ ulevil si nahlas a přivolal si svou hůlku, „Ať si mě klidně vyhodí. Klidně. Mě to bude úplně jedno. Moment. Vlastně oni mě vyhodit nemůžou. Ještě sem se k nim nepřidal. Pokud mi ale zakážou, abych mohl jít do Řádu, tak jenom jejich chyba. Oni ztratí možnost mít Nebelvírova dědice ve svém kruhu. Jak chtěj.“
Po tomto svém monologu si vyhrnul pravý rukáv a odhalil tak svou spáleninu.
„Nechápu, že si toho ale nikdo nevšiml. Holt ten Harry není zas tak blbý. Medico.“
Ale zase se nic nestalo.
„Medico,“ zaburácel do hrobového ticha, ale beze změny.
„Sakra, proč to nejde. Na Fleur to účinkovalo úplně v pohodě,“ řekl naštvaně a hůlku vztekle hodil do nějakého kouta.
Přistrčil si křeslo blíže k posteli, aby si na ní mohl dát nohy a mohl se tak pohodlně rozvalit. Když tak ale učinil, začala se mu klížit víčka. Chvíli s tím bojoval, ale potom se tomu poddal. Zavřel oči a hlavu spustil na rameno. Pár okamžiků jen klimbal, ale pak konečně naplno zabral. Byl to bezesný spánek z vyčerpání, který mu však nebyl, jako obvykle, dopřán. Do reality ho totiž vrátil něčí jemný dotek na své pravačce. Poté na ní ucítil letmí dotek rtů, které přejížděli po hřbetě, ale když se dostaly na vnitřní stranu, přestaly a odtrhly se.
„Pane bože, Harry, co to máš s rukou?“ zaslechl výkřik, který ho nadobro vyrval ze snové krajiny.
Když ale otevřel oči, spatřil dívku, kterou by tam čekal tak možná před nějakými třemi, čtyřmi hodinami, ale rozhodně ne teď. Gin stála u křesla, ve svých dlaních svírala tu jeho a vyděšeně se na něj dívala.
„Skvělý,“ poznamenal sarkasticky, když pohlédl na Ginnin výraz, „Já sem ale vůl.“
„Co …co …kdo ti to udělal?“